Když se Ondřej Halík v roce 2009 na vysoké škole začetl do včelařských fór, netušil, že se mu právě objevený koníček brzy rozroste v 55 včelstev a držitelství regionální značky Tradice Bílých Karpat. „Bylo to takové to okamžité zapálení, ani nevím, jak se to ve mně vůbec vzalo. Okamžitě jsem si nakoupil knížky, začal to študovat a vyrobil si první úly,“ vzpomíná na rok 2009. V září si začal o včelaření číst a už v březnu si domů vezl svá první včelstva. Dnes v Boršicích navazuje na rodinnou historii – jeho praděda tu včelařil už po první světové válce.

Cesta k vlastnímu medu

Dnes se Ondřej Halík stará o 55 včelstev rozmístěných na třech stanovištích: doma v Boršicích, u Hluku a v lese pod Javořinou. Původně přitom plánoval jen pár včelstev do zahrady pro rodinu. S rostoucím zájmem zákazníků se ale chov rozšiřoval, až dosáhl dnešního stavu, který Ondřej považuje za svůj osobní strop. Včelaření totiž dělá při své práci. „Už se to rentuje, ale kdybych to dělal ve větším množství, tak už to určitě bude na úkor kvality anebo na úkor rodiny a dětí,“ vysvětluje včelař svou filozofii. V zemědělství se podle něj nedá zbohatnout, je to především o uživení a o lásce k řemeslu, která vás musí držet i ve chvílích, kdy se nedaří.

Včelaření je především o zkušenostech, které jsou často nepřenosné, dokud si je člověk neprožije na vlastní kůži. Ondřej Halík s úctou vzpomíná na svého mentora, který ho v začátcích provázel. „Dával mně občas rady, které jsem nebral jako důležité nebo jsem jim nevěnoval pozornost. A až s odstupem času a let, když se člověk pak spálí sám, tak dojde na to, že i ty informace, kterým jsem nekladl důležitost, byly poměrně důležité,“ přiznává včelař. Dnes, když už jeho učitel není mezi námi, mu tyto střípky moudrosti docházejí o to silněji. Jsou to ty drobné nuance v chování včel nebo v načasování prací, které v žádné příručce nenajdete a které prověří až praxe.

Jde to i jinak, šetrněji. 

Jeho přístup ke včelám je založen na respektu k přírodě. Ondřej se vydal cestou, která je v západní Evropě běžná, ale u nás stále vyžaduje odvahu experimentovat – místo zde zažité chemie používá k léčení včel organické kyseliny. „Trochu mě k tomu vedlo to, že ten med je primárně pro nás. Chtěl jsem mít tu možnost to ovlivnit,“ říká. Stejně pečlivý je i v otázce vosku. Aby se vyhnul anonymním směsím z výkupů, které mohou obsahovat parafín, nechává si zpracovávat výhradně svůj vlastní vosk. Vytváří tak uzavřený koloběh, díky kterému včely staví na čistém a bezpečném základu bez reziduí chemických přípravků.

Intenzivní rok včelaře – o radostech, strastech i rutině

Včelařský rok je v Ondřejově podání nekonečný koloběh, který začíná už podzimním zazimováním včelstev. Zatímco v lednu si dopřává zasloužený „oraz“, od března už tráví ve včelách téměř každé odpoledne. Je to mravenčí práce – od dezinfekce rámků a zatavování voskových mezistěn přes náročný chov vlastních matek až po samotné vytáčení medu. Největší radost mu přináší chovatelská práce. Při výběru včelstev, ze kterých dál odchovává matky, se neorientuje jen na výnos medu, ale hlavně na takzvaný čistící pud. „Čím dřív včela je schopná rozpoznat a vyčistit tu buňku s odumřelým plodem, tím pro to včelstvo lépe,“ vysvětluje šlechtitelské postupy.

Naopak vytáčení medu bere jako nutnost. Razí totiž teorii, že včely med vyrobí v dokonalé kvalitě a člověk je ten, kdo ho může jen znehodnotit. „Úplně nejlepší med, co byste mohli ochutnat, je ten, když vylomíte čerstvý zavíčkovaný plást a i s tím voskem ho normálně sežvýkáte. To je úplně jinačí chuť.“

Ne vše je ale jen rutina; včely ho neustále učí pokoře a připravují mu i horké chvilky. Ondřej s humorem vzpomíná na náročné i bolestivé lekce, které k řemeslu neodmyslitelně patří. Ať už jde o chytání včelího roje nebo například prohazování nástavků v kraťasech. „To je naprosto nepublikovatelné!“, směje se dnes s tím, že na takové lekce se nezapomíná. Své o tom ví i Ondřejův syn, který chtěl kamarádům ze školky hrdě ukázat, jak to se včelami umí a včely ho odvděčily žihadly.

Rady pro nováčky

Pokud někoho příběh o boršickém medu nadchl natolik, že by chtěl s včelařením sám začít, Ondřej Halík má několik upřímných rad. Tou první je najít si svého mentora – někoho místního, kdo zná specifika zdejšího klimatu. „Je strašný rozdíl, pokud vám radí anonymně nějaký včelař z jižní Moravy a vy včelaříte někde v Jeseníku. V momentě, kdy on tady nasazuje medníky, v Jeseníku ještě roztává sníh,“ varuje před přílišným spoléháním na internetová fóra plná anonymních rad a balastu.

Pro začátek doporučuje pořídit si ideálně tři včelstva. Proč právě tři? Odpověď je jednoduchá: „Nechat si jedny na dívání, protože když včelař začíná, má tendenci se v tom pořád hrabat a něco hledat, jak je zvědavý. Takže jedny mít na to zkoumání a ty dvoje nechat v poklidu, ať si žijí.“ Podle Ondřeje je totiž největším uměním včelaře vědět, kdy nezasahovat. Čím méně se v úlu „hrabete“, tím jsou včely klidnější a celkově lépe fungují. Svět se sice vyvíjí rychle a klima se mění, ale základní pravidlo zůstává stejné – včelaření musí být v první řadě koníček, do kterého dáváte srdce.

Regionální značka jako motor

I když Ondřej přiznává, že udržovat včelstva v dobré kondici v dnešní době měnícího se klimatu je těžké, jeho optimismus a napojení na region jsou nakažlivé. Právě spojení se značkou Tradice Bílých Karpat mu dává smysl – setkávání s lidmi podobného ražení ho nabíjí energií a potvrzuje mu, že poctivá práce má v tomto kraji své místo. Kdo má zájem o skutečný med - zlatý poklad, může se zastavit přímo u Halíků doma v Boršicích. Pan včelař nemá co skrývat – pokud se ohlásíte předem, rád vás provede, ukáže vám prosklený úl v humně i medárnu, abyste viděli, že váš med nevznikl v garáži u rozebraného auta, ale v čistém a profesionálním prostředí.